Wall Street 1991

11.12.2019

Dnešní příběh bude návratem do minulosti. Psal se rok 1991, kdy jsem jako vysokoškolský student pobýval rok na jedné "college" kousek od města New York. Do města jsem jezdil o víkendech poměrně často, abych nasál atmosféru tohoto "pupku světa".

Než jsem do Ameriky odjel, domluvil jsem se s ČTK (Československá Tisková Kancelář), že o fotky budou mít zájem a abych fotil, co to jde. Fotograficky jsem byl vyzbrojený tátovou zrcadlovkovou Exou, základním objektivem - 50 mm a spoustou černobílých filmů. Tušil jsem, že budu ohromený vším, kam se jen podívám a tak jsem si prvních pár výletů zakázal fotit a raději se jen koukal, jinak bych vyplácal filmy během několika návštěv.

Když už jsem se cítil trochu otrkanější, pustil jsem se do focení. Naplánoval jsem si výlet do jižního cípu Manhattanu, na Wall Street. Bylo zatažené nedělní dopoledne, leden nebo únor a vítr nabíral ještě větší mrazivé síly v trychtýřích tvořených mrakodrapy. Chodil jsem po ulicích v podstatě úplně sám. Nikde ani živáčka ... pochopitelně, na Wall Street a v okolí se nepracovalo, tak kdo by tam taky chodil !! Toto jsem si doma moc neuvědomil. "No nic, tak to tady ještě projdu a půjdu se ohřát do mekáče". Vyšel jsem z Wall street ke kostelu Nejsvětější Trojice/ Trinity Church a na chodníku před kostelem uviděl sedět, zachoulenou do deky, černošskou žebračku. Hned mě to zarazilo: "Proč tady proboha sedí, vždyť nic od nikoho stejně ani nemůže dostat?" Začal jsem si spřádat pár vět, že ji na to snad upozorním ale v tu chvíli se vynořila z vedlejší ulice ohromná bílá limuzína a zaparkovala právě před ní - a před kostelem. Zastavil jsem se a pozoroval, co se bude dít. Řidič v livreji otevřel dveře auta aby mohl pán vystoupit. A hned druhá limuzína a třetí ... tentokrát černá. Začal jsem se v tom spektáklu orientovat. Na toto jsem nebyl pochopitelně z dob socialismu zvyklý. Pomyslel jsem si: "Vždyť je přece neděle, boháči se sjíždějí do kostela na bohoslužbu na jejich domovské Wall Street a ta žebračka přesně ví, proč tam čeká!!!"

Jelikož nejsem ten typ fotografa, který by bez ostychu namířil na někoho foťák a cvakal jak otrlý novinář, tak jsem se rozhodoval, jak to mám udělat. Vybavuji si, že jsem vyndal foťák, ukázal ho té žebračce a prosebným gestem ji dal najevo, že bych ji chtěl vyfotit. Ona na to vůbec nereagovala ale koutkem oka mě neustále pozorovala, kde jsem a co dělám. Bral jsem to jako souhlas.

Zády jsem se přitisknul, co to šlo, na kostelní plot a modlil se, aby se na mě otočila. Chtěl jsem mít na fotce i její obličej, který byl celou dobu úplně odevzdaný a bez mimiky. Na druhou stranu jsem věděl, že pohled na mě by byl jakési okno do její duše a neutěšeného osudu a to se mě vždy špatně fotí. Už aby bylo po všem ... zaostřil jsem, nějak tu scénu zakomponoval a čekal, až se na mě podívá tím jejím odevzdaným výrazem. "Cvak". Pokynutím hlavou jsem ji poděkoval. Opět nereagovala a otočila se zpět.

Všechny filmy jsem vyvolal až za půl roku, po mém návratu do Prahy. Hned jsem viděl, že tato fotka je něco jiného, než všechny ostatní a to z několika důvodů: 1. Diagonální kompozice zesílená několika liniemi auta, chodníku, jí a jejích tašek a všechny tyto linie směřující k jejímu obličeji, který je umístěný téměř ideálně na třetinu; plný formát políčka bez ořezu. 2. V této fotce je ale ještě něco úplně jiného a to je ten její nicneříkající pohled a náš krátký a tichý dialog. Propastná vzdálenost mezi jejím osudem a světem velkého bohatství, kterou nikdy nemá šanci překonat, ale kterou dělí jen 2 metry chodníku.

Tuto fotku a mnoho dalších si pak koupilo ČTK a několik časopisů ale jen tato jediná mi stále visí doma nad pracovním stolem. Pro mě je to asi nejlepší fotka, kterou jsem v tomto žánru kdy udělal.

Mějte se a zas příště.