Solenice - meandr Vltavy

06.12.2019

Dnes se opět podíváme na jednu noční fotku. Na začátku prázdnin jsem se vydal k přehradě Orlík, na další krásnou vyhlídku na meandr Vltavy. Předpověď počasí byla ideální a tak by mě neměl tentokrát překazit plán ani žádný mrak. Napřed jsem měl v úmyslu nasnímat "star trail" ale když jsem začal detailněni plánovat za pomoci astronomických aplikací pro noční focení, tak jsem zjistil, že bude pěkně vidět Mléčná dráha. Tu jsem ještě nefotil, a tak jsem vyrazil za dalším nočním dobrodružstvím. Udělám obojí.

Úplně nejdůležitější věc na dnešní výpravu jsem si zabalil hned dvakrát abych snad nemusel nocovat na vyhlídce - čelovku. Tu čtyřkilometrovou cestu černo černým lesem ve dvě v noci zpět k autu bych po tmě asi nezvládl.

Vyhlídku jsem po delším hledání v zarostlém lese našel až na poslední chvíli, kdy už nebylo moc vidět. Rychle jsem všechno vybalil a nastavil. Plná powerbanka byla připravená a intervalometr jsem rychle naprogramoval.

Jelikož jsem měl s sebou jen 24 mm objektiv a meandr je opravdu široký a vyhlídka poměrně dost vysoko nad ním, tak jsem se rozhodl udělat panoramatickou fotku složenou vertikálně ze dvou záběrů, abych tam také dostal tu oblohu. Horizont pěkně posloužil k navázání a prolnutí. Ještě než se úplně setmělo, tak jsem udělal několik fotek meandru aby byly vidět detaily lesa. ISO jsem držel kvůli redukci šumu nízko, clonu jsem zase kvůli dostatečné hloubce ostrosti nemohl moc otevřít aby celý meandr až po horizont byl ostrý a tak už jsem se dostal asi na 12 vteřinovou expozici.

První část fotky jsem měl tedy hotovou. Ještě jsem si přenastavil foťák, abych to nemusel dělat v úplný tmě. Pravidlem 500 jsem si vypočítal maximální expozici, abych měl hvězdy stále ostré a vyšlo mi 20 vteřin. Ani plně otevřená clona - 2,8 - moc ISO nesrazila. Vycházelo na astronomických 6400. Teď už jsem musel jen čekat na úplnou tmu, abych si ještě mohl zaostřit na hvězdy a mohl se pustit do Mléčné dráhy.

Měl jsem stále ještě dobré 2-3 hodiny času. Položil jsem se na skálu, koukal do oblohy a čekal. Hvězdy se začaly na tý temný obloze objevovat jako houby po dešti. Nádhera! Neuvěřitelná krása! Z toho nebeského rozjímání mě vyrušil až pronikavý řev, kvílení a sténání. Pár desítek metrů ode mě se v lese totiž musela odehrávat nějaká vražda ... zvířecí vražda. Oběť nejspíš bojovala statečně, protože ten řev a sténání trvalo víc jak půl minuty. Projel mnou úlek, adrenalin na maximum a mráz mě po zádech lítal nahoru a dolů a zleva doprava. Vražda v přímém přenosu. Příroda je sice krutá ale spravedlivá a krásná. Tak to prostě chodí. Jen jsem si představil, jak já pak půjdu tím lesem zpět a to mě rozhodně klidným nenechalo. Trochu jsem se upokojil, protože opravdové nebezpečí v našich končinách tak možná číhá jen od divokých prasat. I to ale stačí!!

Po jedné v noci jsem začal fotit. Ještě jsem si překontroloval ostrost, spustil intervalometr a opět si lehnul na skálu. Ejhle, po pár minutách focení jsem si najednou všimnul, že prostředkem záběru vede letecký koridor, který je i takto v noci dost vytížený. No nic, nechal jsem to doběhnout. Uvidím doma. Ještě jsem udělal pro jistotu pár záběrů s kratším časem abych měl hvězdy opravdu ostré, vše rychle zabalil, nasadil čelovky a vyrazil do temného lesa. Ty čtyři kilometry k autu proběhly překvapivě klidně ... ale rychle. Prolít jsem je jak Zátopek. Do postele jsem se dostal až kolem třetí a dlouho nemohl usnout. Honila se mi hlavou opět ta neuvěřitelná noc.

Tak zas příště, mějte se prima a napište mi, kde je to Vaše kouzelné místo.