Drama ve Voděradských bučinách

30.11.2019

Dnešní příběh bude trochu jiný než obvykle.

Minulý rok v červnu jsem jedno sobotní ráno vyrazil na kole do Voděradských bučin, abych si vyhlédl dobrá místa pro podzimní focení.

Byl pěkný teplý den a já už byl brzo ráno na místě. Projížděl jsem les křížem krážem, až jsem přijel k rozcestí. Dobržďuju a vidím, že si to ke mě míří mládě veverky. Říkal jsem si: "Ona se lekne a rychle zmizí v lese". Když jsem zastavil, tak k mému velkému překvapení vidím, že běží ze všech sil stále ke mě a po chvilce se mi začala drápat po lýtku na nohu. To mě opravdu překvapilo. Hned jsem si pomyslel něco o vzteklině a jiných nemocech a začal ji z nohy setřásat. Ona ne a ne se pustit. Držela se svými malými a ostrými drápky opravdu pevně. Nakonec se mi ji podařilo setřást a začal jsem před ní dokonce i utíkat, protože mi byla stále v patách. Všiml jsem si, že má něco s ocáskem. Měla ho v půlce téměř amputovaný a visel ji jen za kousek kůže. Začalo mě to celé dávat smysl. Její rodiče nejspíš usoudili, že poraněnému mláděti stejně nemůžou pomoct a tak ji opustili. Zákony přírody jsou nemilosrdné, a pro lidské vnímání, kruté. Vyhladovělá, poraněná a opuštěná pak hledala nějakou pomoc a já jsem pro ni byl ten zachránce.

Opět mě dohnala ale tentokrát si vylezla na moje kolo. Jenže co teď? Nemůžu ji přece odkopnout a říct: "Skoč si na veterinu, já jedu na výlet". Pro takovéto případy jsem si uložil číslo na záchrannou stanici a tak jsem jim hned zavolal. Domluvili jsme se, že bude nejlepší se spojit s jejich kolegy, kteří mají na starosti místo, kde jsem byl. Nakonec jsme se s pánem ze záchranné stanice Velim dohodli, že si pro ni přijede.

Její ocásek ale nebyl v dobrém stavu. V ráně byla už nejspíš sepse, protože pořád okolo ní poletovaly mouchy a hledaly místo k nakladení vajíček. Kapesníkem jsem se jí alespoň ránu snažil vyčistit.

Udělal jsem veverce takové improvizované hnízdo z náhradního trička, aby mě nemusela stále sedět na noze nebo na kole a mohla se alespoň cítit v bezpečí a z dosahu much. Spokojeně si tam zalezla a schoulela se do klubíčka. Asi po hodině se pan záchranář opravdu objevil a převzal si ji.

Rozloučili jsme se a já vyrazil na další část mé obhlídky. Stále jsem ale myslel na ten opravdu zvláštní zážitek s veverkou a držel palce, aby to s ní dobře dopadlo.

Doufám, že opět někde spokojeně skáče po stromech.

Fotky nejsou moc kvalitní, jelikož jsem je pořizoval na mobil.

Tak se mějte prima a příště se vydáme do Krkonoš.